Světlo světa jsem „spatřil“ v roce 1990 v Teplicích. Narodil jsem se předčasně v sedmém měsíci a neměl jsem vyvinutou sítnici. Vidím jen na jedno oko asi na vzdálenost metru a to ještě dost špatně. První operaci jsem podstoupil v šesti měsících, ale nemělo to valný efekt, stejně tak ani druhá operace o 16 let později.

Měl jsem ale štěstí na rodinu. Starší bratr mámě vysvětlil, že mě má nechat dělat vše, co dělají ostatní zdravé děti. To se jí zpočátku nelíbilo, ale pak si zvykla a pochopila, že přehnanou péčí mi to v životě neusnadní. Za to jsem jim oběma vděčný, protože kdybych vyrůstal v prostředí, kde by mě pořád někdo ochraňoval a litoval, také bych se politováníhodný cítil. Skoro si myslím, že lítost je to nejhorší, co můžete druhému udělat.

Lítost vám vezme možnost cokoli v životě dokázat. Jsem rád, že jsem to nezažil.

Z počátku jsem chodil na normální základní školu a dělal vše, co ostatní děti. Hrál jsem fotbal, jezdil na kole a dokonce jsem jel i v autě, ale to bych raději dál nerozebíral :). Samostatnost se mi hodila i později, když jsem přešel do Prahy na internátní základní školu pro zrakově postižené ve 12 letech. Tam jsem poznal několik skvělých lidí, kteří později významně ovlivnili moji budoucnost. Jedním z nich byla paní učitelka Kulíšková, která mě jako první podporovala ve sportu. Závodil jsem za školu a ona asi tušila potenciál. To se potvrdilo.

V 16 letech jsem se zúčastnil soutěže Kolo pro život. Já a můj trasér jsme vyjeli ze startu později, protože jsme měli technickou závadu, a přesto jsme nakonec dohnali i předjeli značnou část závodníků. Po soutěži ke mně přišel jeden chlapík a řekl, ať se tomu věnuju, že to bylo dobrý. A tak jsem začal s cyklistikou. Za dva roky po této události jsem už nastupoval do reprezentačního týmu.

Vrcholová tandemová cyklistika mě „živila“ 5 let. Trénoval jsem 6 hodin denně a s parťákem Jirkou Chybou jsme měli super výsledky, byli jsme několikanásobní mistři republiky, vyhrávali jsme závody Evropského Poháru. V roce 2012 jsme dokonce byli třetí na celosvětovém žebříčku. Účast na paralympijských hrách v Londýně nám unikla opravdu těsně, když nás 100 metrů před cílem srazili Belgičani. To mě tenkrát dost mrzelo, ale dnes mám dojem, že to tak mělo být. Následkem toho, že jsem netrénoval na olympiádu, se mi podařilo dodělat školu a začít se živit jako masér a osobní trenér.

Pětiletá zkušenost z vrcholového sportu byla něco jako praktická průprava pro moji práci. Poznal jsem možnosti a limity vlastního těla a vím, jak masáž dokáže člověka po ukrutné námaze postavit na nohy. Navíc se ve škole ukázalo, že mám pro masírování přirozené předpoklady (tím předpokladem není jen nevidomost). Docela rychle pochopím, kde a proč má klient problém. Jsem si vědom fyzické a duševní propojenosti a podle toho ke klientům přistupuji. Pokud jim mám opravdu pomoci, musíme se zabývat oběma stranami mince. Jedině to funguje.

V současnosti mám už docela slušnou klientelu jak na masáže, tak na trénování. Navštěvují mě různí lidé skoro všech věkových kategorií, zaměstnanci firem, kteří se potřebují vybalancovat sedavé zaměstnání cvičením, sportovci, které připravuji na závody, starší lidé, kterým pomáhám udržet se v kondici a nedávno jsem měl sedmiletého chlapečka, kterému trenérka tenisu řekla, že má extrémně zkrácené šlachy a jeho maminka ho přivedla, jestli bych mu nepomohl. Po druhém tréninku se mnou dal ruce na zem, takže šlachami to nebylo.

Trochu jiná kapitola jsou tréninky handicapovaných lidí. S nimi je to hodně o práci na psychice. Většina z nich má problém se sebevědomím, nevěří, že by se mohli plnohodnotně integrovat do společnosti, najít si dobrou práci a partnera. Jejich nejbližší jim často věnují nepřiměřenou péči, kterou jim vlastně ubližují. Já jsem pro ně důkazem, že handicap není překážka. Když jsem se já, se zbytkem zraku mohl dostat do reprezentace, a žiji a pracuji jako kdokoli jiný, i oni mohou. Tohle jim zdravý trenér nemůže dát.

Handicapovaní lidé potřebují živý důkaz, že to jde. A tím já jsem.

Jako bývalý vrcholový cyklista bych mohl trénovat profi-cyklisty, ale pro mě je zajímavější pomáhat obyčejným lidem dokázat maximum v rámci jejich možností. Vidět, jak se posunují a jak jim to mění život k lepšímu, je ta nejkrásnější odměna. Za těch pár let jsem poznal spoustu skvělých lidí, někteří se neuvěřitelně zlepšili jak ve sportu, tak v životě. Jsem na ně moc hrdý.

I když už netrénuji v reprezentačním týmu, neznamená to, že zahálím. Mojí nynější sportovní obsesí jsou extrémní závody Iron Man, Winterman, Beskydská sedmička, Jizerská 50 apod. Ano, je to tak, že si pořád musím něco dokazovat 🙂 Zatím jsem se nezabil ani nezranil, a za to vděčím svým skvělým trasérům a kamarádům Tomášovi Novotnému, Alešovi Suckému, Davidovi Dufkovi a dalším. Rád bych časem kvalifikoval na Iron Man na Hawaii, a věřím, že přijdu na nějaký zázračný způsob, jak skloubit práci a sport a podaří se mi to!